Jak soutěž probíhala z pohledu soutěžících, Pevnost Boyard v přímém přenosu....
Čtvrtek 17. ledna 2008 jedenáct hodin dopoledne. Sedíme v posilovně
a pomalu na nás začíná doléhat tréma z nejistoty. Absolutně netušíme, co nás čeká.
Původně jsme měli být zamčeni, ale paklíč na nás zřejmě zapomněl. I přesto se ale neodvažujeme vyjít ven. Najednou se rozrazí dveře a do místnosti vstoupí paní učitelka Vazačová s kamerou. Snaží se nám pokládat otázky, ale naše mysl je z toho všeho naprosto pochroumaná. Nezmůžeme se skoro na žádnou kloudnou odpověď. Blíží se dvanáctá hodina a s ní historicky první soutěž Po stopách pevnosti Boyard. Do posilovny vchází pan učitel Cihlář a naposledy nám objasňuje pravidla soutěže.
Odejde a my máme poslední chvilku na to být sami. V rychlosti vymýšlíme pokřik, který nám dodá odvahu a povede nás celou soutěží.
Pět minut do startu. Vyvádějí nás na chodbu. Promlouvá k nám ředitelka školy a přeje hodně štěstí. Zbývají poslední vteřiny. Najednou ticho. Z rozhlasu se ozývá hlas oznamující, že je přesně pravé poledne, a nám začíná boj s časem. Hlasitě se rozlehne „Pro Dášu to dáme, ať lepší skóre máme!!!“ a vybíháme do druhého patra k prvnímu úkolu.
Zde na nás čeká pan učitel Kaňok se zadáním první překážky. Je pro to potřeba pevných nervů. Vybíráme Macka a Káťu. Otevírají se dveře a před nimi leží dva pruty s provázkem a háčkem, díky kterým musí vylovit tu pravou z mnoha indícií.
I když se úkolu chopí obě dívky velmi statečně, nestíhají v daném limitu tří minut vylovit tu pravou.
Nevadí, jdeme dál. Běžíme o dvě patra dolů do tělocvičny, kde už čeká opičí dráha. Měl by jít někdo, kdo dokáže perfektně udržet své tělo. Volíme Luboše. Ten zvládá disciplínu levou zadní a naši první indícii už drží pevně ve svých rukou. Tým se raduje a posléze vyráží k dalšímu úkolu.
Vystoupáme zpět do druhého patra do učebny číslo 16, kde už na nás čeká další úkol. Utajený nápis. Zúčastňujeme se všichni. Díky naší představivosti zvládáme tuto záludnost opět bravurně. Skryté slovo nese název „židle“. Získáváme indícii a nic nám nebrání v cestě za další disciplínou.
Nacházíme se opět v tělocvičně. Je zde „Pavoučí síť“. Vybíráme Sašu s Ledvinou. Věříme jim. Nikdy pro ně nebylo proplétání se sítí problém. Čas běží, fanoušci s námi povzbuzují kamarádky, jak jen mohou. Mají povoleny dohromady jen tři doteky. Ty vždy prozradí zacinkání zvonečků zavěšených na lanech. Nervozita je veliká a holky mají co dělat. Zvoneček bohužel zazvonil potřetí, což znamená, že úkol nebyl splněn. My se však nenecháme znervóznit a běžíme za dalším úkolem
Suterén. Třída s číslem dvě. Ježek v kleci. Této disciplíny by se měl chopit někdo zručný. Je zvolen Macek. Již několikrát ježka z klece vyndala. Dokáže to ale teď? Během tří minut? Dveře jsou odemčeny a Macek vbíhá dovnitř. Snaží se, jak může, kamarádi kontrolují čas. Ten nemilosrdně utíká. Už jen posledních pár sekund. Je jasné, že tato disciplína nebude splněna a indície zůstane utajena. Opravdu se tak stalo.
Tým se však nevzdává a chvátá až do druhého patra, kde jej čeká další adrenalin. Učebna osmnáct plná klíčů a jen jeden z nich je ten pravý. Jdou Niki se Sašou. Nepříjemný to úkol. Paklíč zamyká dveře a ony mají tři minuty, aby se dostaly ven. Zvládnou to? O tom si ani na vteřinu nedovolujeme pochybovat. Křičíme přes dveře, kolik času ještě zbývá. Ubíhají poslední vteřiny. Najednou Saša lomcuje klikou a volá „mám ho“. Klika cvakne a jsou venku. Bylo to opravdu o chlup, ale jsme všichni rádi, že je další indície v kapse. Nerozptylujeme se, poplácáme holky po ramenou a seběhneme opět až do suterénu školy.
Opět „dvojka“. Zde na nás čeká obrovská hromada s indíciemi. Jen jedna však skrývá klíčové slovo. Tento úkol je opravdu o náhodě či štěstí. Celý tým vbíhá dovnitř. Pereme se s ruličkami jak diví. Běží poslední sekundy, ale my se opravdu nevzdáváme. Najednou Niki vykřikne „Mám ji“. Všichni v cukuletu vysvištíme ven a opět je na nás vidět velká radost z úspěchu. Je to opravdu štěstí. Vzpamatujeme se a už pelášíme zpět do druhého patra.
Sudoku. Jediný úkol na šest minut, kterého se zúčastňuje všech sedm statečných. V začátku se překřikujeme, ale když se u počítače sejdou Macek, Ledvina a Káťa, které to opravdu umí, jde vše jako po másle a my máme po chviličce všechna čísla odklikaná. Vyhodnotit? Zbývá ještě spousta času. My však potvruzejeme kliknutím na tlačítko „Ano“ Obrazovka zabliká a objeví se zelený text s nápisem „správně“. Indície je naše. Jsme „borci“.Tato překážka je zdolána za dvě a půl minuty, což opravdu nikdo nečekal.
K dalšímu úkolu naštěstí nemusíme daleko. Přemístíme se jen na konec chodby k učebně čtrnáct. Nedobytná truhla. Úkol pro tři osoby, které mají opravdu hbité ruce. Jedná se o dřevěnou truhlu, která je uzavřena osmdesáti šroubky, a naši vyvolení, Ledvina, Honza a Luboš, ji musí během tří minut otevřít a vyjmout indícii, která se nachází uvnitř. Této trojici to opravdu jde od ruky, čas beží a matičky létají všude kolem. Naši „kádři“ je berou i po třech. Běží poslední vteřiny, vše je opravdu těsné. Adrenalin stoupá a my nepřestáváme křičet. Opravdu na poslední chvíli se dostávají dovnitř a tahají indícii ven. Dveře už jsou přivřené. Už jen poslední človíček. Hurá, opravdu o chlup, ale zvládli to. Pochvala je oprávněná.
Přemísťujeme se do prvního patra, kde se nachází pouze jediný úkol „Tejemné město“. Discíplína se odahrává přímo v kanceláři zástupců , kde je už plně a s komickým úsměvem připraven pan Erban s globusem v ruce. Vybíráme Luboška a Káťu. Oba zeměpis ovládají. Smí se klást pouze otázky, na které lze odpovedět typem ano – ne. Pro nás ostatní nelehký úkol. Ale my jim věříme. Lubošek je však „kabrňák“. Skvěle zvládl v daném limitu uhodnout město na jihu Čech, Český Krumlov. Další klíčové slovo je naše. Ale teď už opět do druhého patra.
Indícií už máme dost na to, abychom mohli uvažovat nad heslem. Niki s Mackem přemýšlí, zatím co tým volí dvojici pro další disciplínu s názvem „Úzká lávka“. Je to Ledvina a Honzík. Macek s Niki bedlivě bádají. Jeden tip je. Srdce. Je to však správný tip? Než se nadějou, Honzík s Ledvinou jsou venku s další indícii, která je utvrzuje, že heslem bude asi opravdu srdce. Je ale čas, proto se vrháme do přízemí k další překážce.
„Karty“. Pět lidí. Zúčastňuje se ženská část našeho týmu. Úkol spočívá v tom, že musíme ze dvou zamíchaných balíčků žolíkových karet uspořádat postupky podle barev. I toto zvládáme velmi jednoduše. Přijde nám to spíš jako malá hra. Indície je naše a my už si jsme heslem stoprocentně jisti. Proč ale nezkusit ještě pár disciplín? Máme čas.
Opět druhé patro. Učebna šestnáct. „Naše dějiny“. Úkol pro celou elitu. Ovšem tato disciplína je opravdu „propadák“. Omlouváme se všem kantorům učícím dějepis. Možná to bylo tím, že už si jsme heslem jisti, ale ruku na srdce, dějiny nejsou silnou stránkou ani jednoho z nás. Vzdáváme to. Vybíháme ven. Je však ještě chvilička času a další úkol je přímo naproti místnosti, kde se bude zadávat heslo. Proč to nezkusit?
Jsme tedy v klubovně. Zapeklitost pro jednoho z nás. Někdo, kdo má trpělivost a pevné nervy. Volíme Macka. „Nezbedné kostky“. Tyto kostičky se na sebe musí pokládat užší stranou a tvořit rádoby komín, který ovšem nesmí spadnout. Zatím se daří. Když však zbývá už jen pár dílků, sloup se začíná nebezpečně naklánět. Naše adeptka to zkouší všemi možnými povolenými způsoby, ale nakonec se kostky stejně zbortí. Nám to však nevadí. My heslo známe!
Konečně. Tělocvična, kde je už připraven počítač s projekcí, kam stačí zadat námi zvolené heslo. Jsme si téměř stoprocentně jisti. Ale co kdyby? Pověříme Luboška, aby zadal slovo do notebooku. Je to tam, písmenka odklikána. Teď už jen stčí stisknout OK. Ještě jednou vše kontrolujeme. Jsme připraveni. Celý dav má upřeny oči na plátno. Pět, čtyři, tři, dva, jedna, „VÍTĚZSTVÍ“.
Všichni začnou křičet a burcovat soutěžící. Ti už však běží k pokladnici, která se právě vysypala. Nabírají poklad všemi možnými způsoby. Nejčastěji do triček. Běhají neuvěřitenou rychlostí tam a zpátky a nosí kila pokladu. Dochází i k mnoha komickým pádům ,ale to družstvo opravdu nedokážet rozházet. Mají na to přeci jen 90 sekund. Ubíhají poslední vteřiny a poslední kila se sypou do krabic. Soutěžící právě doběhli a pan Cihlář hlásí konec. Je dobojováno. Třída OP3 to dokázala.
Historicky první soutěž Po stopách pevnosti Boyard na této škole byla zdolána vítězně. Všichni se radují. Tým vynesl z pokladnice ze
a také gratulaci paní ředitelky. Ještě naposledy zvěřejníme náš pokřik na znamení toho, že nám opravdu pomohl. Probíhá už jen závěrečné fotografování s cenou. I davy lidí už se rozprchly.
Je konec a my bychom chtěli poděkovat všem lidem, kteří si dali s touto akcí neuvěřitelnou práci, aby se mohla vůbec uskutečnit a hlavně proběhnout podle plánu. Bez těchto „lidiček“ by to opravdu nešlo. Jsme šťastni za zdolání pevnosti a doufáme, že jsme vzorem i dalším ročníkům, které se, doufáme, pokusí pokračovat v naší předem vyšlapané cestě. Přejeme hodně štěstí.
Vítězný tým
